Nenáviděná 1

22. září 2008 v 17:59 | Geheimnis
Ahojky zlatíčka...tak jsem pro vás začala psát zbrusu novou povídku. Nebude to ale obyčejná povídka, ale budete o jejím ději rozhodovat Vy. Od příští kapitoly dávám ke každé kapitolce anketu, kde se rozhodnete, jak má povídka pokračovat. Ta možnost, která bude mít nejvíce hlasu vyhrává a tak se bude povídka vyvýjet dál. Tak doufám, že se vám tento nápad líbí a povídka jakbysmet :-) Vaše NIcolca
***Anglie r. 1562***
"Já si toho šaška nevezmu!" křikla Elizabeth rozhořčeně na svého otce, který seděl u svého stolu v temné místnosti a vedl rozhovor se svojí dcerou nad plápolající svíčkou. "Elizabeth...Já to s tebou řešit nebudu! Smlouvy jsou podepsané. Když se vdáš za Kaulitze, přineseš do naší rodiny spoustu bohatství. Za měsíc je svadba ať se ti to líbí nebo ne!" "Ale... nemůžeš mě jen tak hodit tomu....tomu... je zvláštní. Viděla jsem ho sice jenom jednou a to zdálky, ale... Má černé, havraní vlasy rozčepýřené po celé hlavě...To prostě ne!" "Vdáš se a dáš mi vnuky. Všichni mý synové jsou po smrti. Domluvil jsem, jako že se Montgomery jmenuju!" křikl starý muž unaveně a odešel z místnosti. Elizabeth se se smutným pohledem podívala z okna... Je jí teprve sedmnáct, nemůže se vdávat. Její život je v klášteře, její život je hudba a poezie, vyšívání a starání se o zahradu... "Bože pomoz mi...prosím..."

***Německo r. 2008***
"Já ho tak nenávidííííím..." křiknu spíš pro sebe a utírám si z mého nového trička tu spoušť. Jako každej jinej den čekám ve školní jídelně na oběd, až na mě přijde řada a co se nestane? Ten debil Kaulitz (schválně) zakopne a vylije mi svůj oběd na moje tričko.... "Prosím tě... nechápu, že vy dva si musíte pořád dělat nějaké naschváli Elizabeth..." řekne mi kámoška na záchodě, když mi pomáhá vyčistit ten flek...bez výsledku. "Nesnášíme se už od školky... je to debil. Myslí si, že když je nějaká hvězda, že je něco extra..." "Nebuď tak přísná... náhodou je docela v pohodě a jeho brácha Tom... ten by stál za hřích." odpoví mi Sandra a zasněně se usměje. "Ten děvkař? Prosím tě...Ten musí mít postel už pořádně rozvrzanou..."zasměju se a zakroutím nad tím hlavou. Jmenuju se Elizabeth Montgomeryová a je mi sedmnáct let. Bydlím s mámou v malé vesnici kousek od Magdeburku, ale bohužel semka chodím do školy. Nejsem tady zrovna nějak extra oblíbená, protože nejsem žádná dlouhonohá modelka. Mám dlouhé, světle hnědé vlasy, ani na postavu si nějak nestěžuju, ale prostě jsou na škole hezčí holky a proto my, normální, nejsme tolik oblíbené... "Musím na hodinu. Tak po škole se sejdeme u cukrárny, ju?" zeptá se mě Sandra a já jenom bezeslov přikývnu. Myšlenkama jsem zase u Billa Kaulitze. Nevím proč, ale už od školky se spolu nemůže vystát... je to ten největší hňup, idiot, magor, debílek na světě. Kouknu na sebe do zrcadla a jenom se zašklebím. Tričko se nejspíš už nikdy nevypere, ale co se dá dělat...však já ti ukážu Kaulitzi! Výjdu ze záchodů a jelikož mám teď volnou hodinu, jdu si sednout na zídku za školou. Je tady ticho, klid a krásný výhled na...školu :-) "'Teda Montgomeryová... ty nemáš kousek vychování... Copak tě doma neučili, že nemůžeš do školy chodit ve špinavém oblečení?" ozve se za mnou něčí hlas a já jenom zavřu oči a počítám do deseti...je mi totiž hnedka jasné, kdo to je... "Bože pomoz mi... prosím..." zašeptám a přemáhá mě vztek... Prudce se otočím na Billa, ale asi jsem to neměla dělat...nějak se mi zamotá hlava a já padám k zemi... vidím jenom bílé světlo a pak...tma.
"Vztávej!!" ozve se mi nad hlavou a já se pokusím otevřít oči... "Co je? Co se stalo?" nechápu, opatrně se posadím a rozhlédnu se okolo sebe. Okolo mě je jenom samá tráva, pole... kde je moje škola sakra?! "Kde to jsem?" zeptám se a podívám se na mou pravou stranu. Tam stojí Bill, ruce v bok a ... Na sobě má nějaké strašné oblečení jako ze šestnáctého století... Vypadá fakt strašně. "Billísku asi jsi se spletl...dneska není maškarní." zašišlám a začnu se tlemit na celé kolo. "Hmm...se koukni na sebe!" sjede mě pohledem a já nechápu co má na mysli. Postavím se a smát se okamžitě přestanu. Mám na sobě krásné, sametové dlouhé šaty, pošité krajkama a perlama. Korzet, kvůli kterému se sotva nadechnu, bez bot a...bez spodního prádla?! "Co...co to má znamenat???" vykřiknu vyděšeně a kouknu na Billa...ten jenom pokrčí rameny...
Nicolca
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama